Život a smrt Jacka Molbyho
Možná někteří z Vás znají šokující příběh jednoho liverpoolského fanouška – Jacka Molbyho, který na začátku 90. let uveřejnil časopis Sport Revue. Pro ty, kteří neměli možnost materiál číst nebo si jeho obsah chtějí oživit, přinášíme příběh mladého chuligána. Příběh poukazuje na hrůznou scénu fandovství 70. – 80. let nejen v Liverpoolu, ale celé Anglii, kde dodnes tento problém přetrvává mimo fotbalové stadiony, mimo dosah kamer, ve vzdálených ulicích a místech. I když konkrétně v Liverpoolu se po událostech v Bruselu a Hillsborough situace po legislativních změnách a důsledné práci britské policie změnila k lepšímu, problém chuligánství v Anglii přetrvává nadále. Liverpool bylv minulých desetiletích proslulý svými agresivními fandy, kteří doslova plenili svými nájezdy britská e evropská města, kde LFC hrál. Koho by tato problematika zajímala více, stačí se podívat na stránky www.lfcurchins.co.uk do sekce scrap book. Náš příběh je použit z fandovského zinu Football Factory, zabývající se touto problematikou v Čechách.
Motto: „Do smrti zákaz vstupu“
„Vysvětlit případ Jacka Molbyho bude kurevsky těžká věc“, řekl mi doslovně po jeho smrti Brian Peters z liverpoolského gangu Folk Devils. Jenže vyvětlit se musí. Molby nebyl jen tak někdo, Molby byl mistr světa diváckých válek, Maradona ochozů, Platini všeho, čemu se v novinách říká tak nesmyslně komplikovaně negativní průvodní jevy fotbalu. Jeho jméno bylo svého času známější než jeho tvář, málokdo ze skutečných chuligánů měl to štěstí se s ním setkat, a když se setkal, obyčejně vůbec netušil, že je to Molby. Dostat z člověka jménem Brian Peters pár informací bylo velice drahé. Ale on znal Molbyho od malička, celou tu děsnou story mohl sledovat od začátku, ještě dřív, než vzrušila Británii…
Jak Jack Molby vypadal, to nebyl Peters vůbec schopen popsat. Dokázal říct jen to, že v době jeho největší slávy mu bylo teprve patnáct. Jen jedno Peters věděl určitě – že Molby byl úplně jiná krevní skupina než kdokoliv z gangu Folk Devils. Když jsem se Peterse zeptal proč, řekl mi právě tohle: „ Já v jeho věku vyrážel do akce z domova solidně voháknutej, jenom jsem si nesl tašku pod paží, aby táta neviděl, co jsem zač. Scházeli jsme se na jedný půdě na Lutton Street a tam se převlíkali do pomalovanejch koženejch bund a přiléhavejch černejch kalhot. Tam jsme se přezouvali do bot s okovanejma špičkama, do kapes cpali boxery a nože, tam jsme si strkali mezi nohy dýmovnice. Načali jsme se, jako nálada a šli na věc. Když jsme vypadli z toho baráku, kolikrát jsem si říkal – kdyby mě viděl táta, tak by mě přerazil. S Jackem to bylo od začátku jinak. Oblíkal se do fotbalovýho vohozu už doma, bral si na zápěstí tlustý a široký náramky, co z nich koukaly směrem ven dvoupalcový hřebíky. S nikým se o tom nebavil a půldruha roku to nesundal. O svým tátovi nebo mámě ho nikdy nikdo neslyšel promluvit, jako kdyby nebyli. Jo byl dost tvrdej, a tím si to taky zavařil. Nám říkal, že se přetvařujeme, že nás už zkazili, že jsme jako oni, foříci, že si jenom hrajeme. On prej chystal něco velkýho a bylo mu čtrnáct pryč.“
Jak jste si asi všimli, Peters měl zvláštní dar vystihnout určité detaily, které mohly případ objasnit líp než fascikly vyšetrovacích spisů, které jsem později mohl studovat. Poslechněte si jak popsal Peters začátek celého sporu mezi dítětem Molbym a všemocným liverpoolským gangem Folk Devils: „Tak dlouho si vyskakoval, až jsme ho prostě vyrazili. Dostal nakládačku a tím měla jeho kariéra teoreticky končit. Stál na liverpoolský půdě jako samotná prašivá ovce, která, když si něco dovolí, bude snadno podříznutá. Většina známých firem z Folk Devils tenkrát nesměla na stadiony, měli nás zaevidovaný poldové jako nekalý živly, měli jsme to, čemu se říká dost dojemně dištanc. Celý svinstvo dištancu tkví v tom, že fotbalista má dištanc vždycky jenom na určitou dobu, ale náš dištanc nebyl nijak časově omezenej. Mohli ho kdykoliv zrušit, ale taky to mohl bejt dištanc navěky. Do smrti zákaz vstupu, jsme tomu říkali, než se ten obrat dostal do jiný, děsnější souvislosti. Ale pořád jsme byli Liverpoolu platný! Čekávali jsme v ulicích před stadionem, nedaleko od brán, až zápas skončí. Celá akce se obyčejně vyvíjela takhle: Z brány se vyvalili naši a samozřejmě i ty druhý, co měli dostat do hlavy. Brzy se to začalo mydlit a pak jsme nastoupili my. Padesát nebo šedesát dobře vyzbrojenejch maníků. Nezapomeňte, že ty, co šli na stadion, většinou nemohli pronýst obušky, tyče a tak. Nedostali by se vůbec dovnitř. My jsme je ale měli. Takže v tý době Liverpool dobrej rok neprohrál. Až později, ale to už začal úřadovat Molby. Už jsme zase u něj. Molby dištanc neměl od fízlů, ale od nás. Ale brzy jsme měli zprávy, že pořád chodí do kotlů a neměli páru proč. On totiž neznal neznal dokonce ani jména liverpoolskejch hráčů, bylo mu to docela jedno. Kdybyste se zeptali, kdo je to Ian Rush, zaručeně by řekl, že pekař od naproti. Ale co potom dělal na stadionech ? Nefandil, nepral se, fotbalu nerozuměl, neobjevil se při akcích mimo stadion, po zápase se prostě vždycky vypařil. Už tenkrát jsme měli líp uvažovat, mohli jsme to zastavit dřív, než nás rozebral na mraky. No ale my měli taky jiný starosti. Když třeba sříkala krev někoho od nás, musel dát v úterý rundu piva a další sobotu musela za každýho našeho zraněnýho téct krev jednoho cizího sráče. Kohokoliv. Jenže co naplat, proti tomu, co pak rozpoutal Molby, to samozřejmě bylo plácání báboviček a náš řev, to byly jenom dětský říkanky.“
Celý případ Molby začal v dubnu 1988
Druhou dubnovou neděli večer propukla na křižovatce Lutton Street a Quay Street bitka mezi přívrženci FC Liverpool a Evertonu. Evertonští tentokrát byli skvěle připraveni, odpověděli na útok Folk Devils železnými tyčemi. Zraněni čtyři mladíci, jeden na hlavě, a jeden ze čtyř policistů, kteří se pokusili srážce zabránit. Dva liverpoolští zadrženi. Určitou dobu existovalo podezření, že policisté při zásahu stranili přívržencům Evertonu, ale to se neprokázalo. (Peters mi tuhle bitku komentoval: „Daniel Flatch to dostal tyčí zezadu do hlavy. Padnul na všechny čtyři, vyblil se a vzal roha. Do rána doma skapal na krvácení do mozku.“)
Podle policejních zpráv se na pohřbu sešly desítky přívrženců Liverpoolu, přičemž ani policie ani příbuzní nedokázali zabránit, aby rakev nebyla zasypána liverpoolskými vlaječkami, ale také obušky, boxery a podobným svinstvem. Přiopilí kolegové Danilea Flatche zazpívali nad hrobem bojové písně FC Liverpool a pak rozpoutali v ulicích města několik rvaček.
O šest dní později, jak lze vyčíst z protokolů, byl strážník Benjamin Ewars, jeden ze čtveřice, která se zúčastnila šarvátky, během večerní cesty ze služby zavražděn. Vrah použil s největší pravděpodobností rybářského nože, kterým Ewarsovi zasadil několik bodných a řezných ran, z nichž dvě na hrudníku a jednu na hrdle označil soudní lékař za smrtelné. Po pachateli se pátralo v okruhu fanouškovských klanů. Vůdce největších gangů se od činu veřejně distancovali. Bývalí nepřátelé se sešli, aby prohlásili, že jakmile zjistí pachatele ze svých řad, udělají si pořádek sami. (Peters se k tomu vyjádřil: „Nemohli jsme potřebovat, aby nás ten hajzl, co to udělal, připravil o další moře času.“)
V příštích šesti týdnech došlo ke třem nehodám. Zohavené tváře, vyražené zuby, rozbité hlavy a krevní podlitiny policistů. Žádný nezemřel. Všichni napadení měli co dělat s bojem proti výtržnictví na stadionech. Buď zasahovali přímo při zápasech nebo v úředním jednání svědčili proti členům gangů. Tolik liverpoolský tisk.
„Když jsme zjistili,“ řekl mi Brian Peters o půldruhého roku později,“že za vším tím svinstvem je Jack Molby, jo ten patnáctiletej Jack Molby, sešli se generálové gangů a dostal černou kartu. To znamená – zmlátit, podat si ho, decimovat ho tak dlouho, dokud nedá pokoj. V tý chvíli měl proti sobě pět nebo šest stovek našich lidí. Na potíže s policií jsme vážně neměli čas ani chuť. Celé dny ho nikde nikdo neviděl, tak se nás vypravilo šest rovnou za ním domů.“ Peters se ještě o půldruhého roku později při těch slovech kysele ušklíbl. „A teď dobře poslouchejte. Vedl jsem tu trestnou výpravu, protože jsem ho dlouho znal a měl jsem s ním začít normálně jednat. Pět chlapíků, co šlo se mnou, bylo dobře vyzbrojených – nože, obušky, řetězy, dobrej arzenál. S tím co měli v kapsách, nemohl mít šanci. A víte jak to skončilo? Vytáhl na nás pistoli. Normální pětačtyřicítku. Vypadli jsme okamžitě.
Trvalo půl roku než Molby namířil na své bývalé kamarády. Právě tak dlouho trvalo, než si začali být docela cizí. A pak Peters dodal další ze svých pozorovatelských postřehů, který později spolu s ostatními splynul v plastickou mozaiku jménem Člověk Molby. Molby to odpoledne už nebyl oblečen do kožené bundy a chuligánských kalhot. Měl šedomodré vlněné kalhoty a jemnou košili s rozhalenkou… Dva z terstného komanda dostali hned druhý den ráno nakládačku od neznámých mládenců. Žádnému útočníkovi nebylo víc než šestnáct let. Tím začala v Liverpoolu nesmiřitelná válka gangů.
Koho vlastně měli Folk Devils proti sobě, co to bylo za monstrózní podnik ten gang Jacka Molbyho? Za prvé – třístupňový organizační systém s přímým propojením prvního a třetího stupně. Přesné rozdělení úkolů a prací, členění na akční a podpůrné skupiny, přičemž se jednotliví členové různých skupin často ani navzájem neznali. V duchu této konspirace měl o všech členech gangu přehled jen sám Molby. Za druhé – gang disponoval vlastními dopravními prostředky, většinou nízkoobsahovými motocykly, vlastní spojovou sítí na proncipu domácího telefonu s možností bezdrátového spojení aparátů. Běžně používali systém hesel. Za třetí – gang vybudoval vlastní monitorovací síť – organizaci pozorovatelů, kteří registrovali jednak jména nebo čísla policistů, zainteresovaných na boji proti násilí na stadionech, a jednak většinu nejagilnějších fotbalových výtržníků. Podle některých zdrojů k těmto jménům byly připojeny někdy i informace o jejich prohřešcích proti zákonu. Data byla ukládána do počítače. Za čtvrté – Časem se Molbyho hoši dostali tak daleko, že získávali spolehlivé informace o trasách policejních obchůzek, o jejich časových harmonogramech i o tom, jak jsou organizovány policejní zásahy kolem fotbalových stadionů. Za páté – gang byl vyzbrojen bodnými a řeznými zbraněmi, běžným vybavením pro boj zblízka, ale také několika palnými zbraněmi. Kromě toho se učili ovládat útok prostřednictvím chemikálií. Do akcí chodili chráněni speciálními bandážemi hrudníku a velkých kloubů, které měli pod oděvem, a dále helmami podobnými cyklistickým. Za šesté – v zahradě nedaleko domu jednoho z předních šéfů gangu organizoval klan jakési výcvikové hodiny. Za sedmé – průměrný věk členů gangu se pohyboval kolem patnácti let.
V té době se Molby dal slyšet, že už nejde ani tolik o policajty, ale spíš se vypořádat s „tlupami magorů, co dělají kolem stadionů bordel, ale vlastně nevědí co chtějí.“ Při pokusu o smír mezi gangy pak Molby řekl kápům z Folk Devils do očí: „Já vás házím do jednoho pytle s poldama.“
Konec války gangů zastihl Folk Devils v rozkladu a depresi. Většinou netušili ani vzdáleně, oč kráčí. Brian Peters vyjádřil po smrti Jacka Molbyho ten údiv, zmatení a bezradnost dokonale: „Z nás starejch, by měl každej padesát důvodů rozsekat poldům prdel nebo ji rozsekat komukoliv jinýmu. Ale jaký důvody měli tyhle posraný smrkáčové? Jaký? Molby se rozhodl pro bleskovou válku. Když jeho chlapci napadli partu Folk Devils po jejich předvánočním tahu v hospodě Zelená cesta, použili čtyř cvičených psů a válka gangů byla s děsnou rázností rozhodnuta.
Obávám se, že lidé z liverpoolských ulic tomu všemu dodnes zcela neporozuměli. Pod okny se jim tloukly jejich dvacetileté děti s jejich patnáctiletými dětmi, do toho se mísily bitky v hospodách s útoky na policisty a Liverpool, Anglie, Británie, Evropa plus svět to prostě nazvaly chuligánstvím. Tečka. Později se mi podařilo získat autentické výroky, které v době války gangů padaly z úst členů vedení gangů. Začnu u Briana Peterse. „S tímhle nechceme nic mít,“ řekl tenkrát. To, co rozjíždějí, je moc tvrdá hra. Chce to úplně jiný formáty a v tom já nepojedu.“ Molby tenkrát při mírovém vyjednávání prohlásil: „Co vy vlastně děláte? Sedíte nad sklenicema a jenom nadáváte, jak vás ten svět sere. My aspoň něco děláme!“ A Brianovi Petersovi, svému exkamarádovi, řekl do očí: „Tvůj mozek je na mě trochu komplikovanej. Všechno máte komplikovaný, to nežeru.“
Dál už v celém případu hrály roli jen činy. Tady je Molbyho gang. A tady policie, která prozatím nejde po Molbyho gangu. Soustřeďuje se na stopy, které vedou ke starým známým firmám. Sám Molby takové stopy vyrábí. Falešným heslem klanu se stává úsloví DO SMRTI ZÁKAZ VSTUPU, které nalézají lidé na místech akcí molbyovců nebo pod výhružnými dopisy policistům a ta slova svádějí na falešnou stopu, k dvacetiletým. Z Molbyho gangu ještě nikdo nemá dištanc. A jsou tu ještě Folk Devils, kteří se nemohou tak snadno smířit s porážkou.
Kronika Molbyho řádění na vrcholu pochybné slávy je sestavena z policejních protokolů, novinových výstřižků a slov Briana Peterse. Když jsem se ho ovšem zeptal, proč nic z toho, co tenkrát věděl, neohlásil policii, díval se nechápavě, že jsem se později za nevhodnou otázku omluvil.
Třicátým napadeným policistou je strážník Coney. Vycházel nad ránem z domu a na vlastní zahradě mu byl do ledvin dvakrát vpraven pětipalcový nůž, jímž bylo při druhém bodnutí v ráně dvakrát pootočeno. Druhý mrtvý muž. Jack Molby má pro inkriminovanou dobu perfektní alibi. Jako ostatně pokaždé, když se děje něco významného. Molbyho mohli usvědčit jen jediným způsobem – mohli zjistit, která osoba je vždy v době činu nejdále od místa činu, a která je pokaždé viděna hodnověrnými svědky při nějaké bohulibé činnosti. Vyšel by jim Molby jako na dlani. Molby si ovšem zatím žije jako malý lord, chodí všude zásadně s dvoučlennou osobní ochranou, málokdy nosí zbraň, obléká se střízlivě, i když si občas vyrazí na stadion, nepere se, řádně chodí do školy a zdá se, že se mu nemůže absolutně nic přihodit.
Na okraji výpadovky z Liverpoolu směrem na Southport nalezne policejní hlídka stojící neosvětlené porsche. Svítá. Policisté vystoupí z vozu v domění, že jdou pokutovat ignoranta nebo překazit podezřelou milostnou zábavu. V autě však leží svázaný muž, okna jsou vytlučená, vnitřní zařízení demolované. Vyprostí nešťastníka z pout a ukáže se, že je to poslední nová akvizice FC Liverpool, přezdívaná Kuřátko. Kuřátko je potlučené, krvácí z ran na týlu, obočí a úst a zdá se být ve stavu šoku. Tento případ se záhadně v tisku nikdy neobjeví. Policisté ho dopraví k ošetření a později k sepsání protokolu. Až v této chvíli se zjistí, že peníze a cennosti v hodnotě dvaceti tisíc liber zůstaly v autě nedotčeny. Kuřátko si vlastně ani nepamatuje, co se dělo, jen prý vstoupilo na Regent Street do vlastního auta. Pak usítilo rány a dál nic. Později se zjistí, že Kuřátko se týden před napadením vyjadřovalo v televizi k fotbalovým výtržníkům a slibovalo jim nezřízenou nenávist. V laku auta je vyryto : DO SMRTI ZÁKAZ VSTUPU a Jack Molby v té době navštěvuje strýce v Londýně.
Žijeme v nejisté době a nikdo nemůže předem vědět, co všechno Molbyho napadne. Jednou je unesena manželka jednoho z činovníků klubu a po několika dnech nalezena, aniž by bylo žádáno výkupné, podruhé najde zdemolované auto trenér liverpoolského B.týmu, potřetí kdosi podpálí bistro naproti stadionu. Počtvrté Molby na jedné z důvěrných porad svého gangu pronese onu památnou větu: „Cvičení skončilo, kamarádi. Je načase jít proti fotříkům z tribun.“
Folk Devils se rozhodnou ještě jednou Molbyho zkrotit. Zkoušejí nejstarší ze všech lidských lstí. Do děje vstupuje žena. Jmenuje se Adriana Flatchová, třicetiletá vdova po Danielu Flatchovi, který zemřel na počátku tohoto příběhu. Neví se, zda historka o seznámení Adriany a Jacka už patří do sféry lidových legend či má důvěryhodný základ. Po smrti Flatche prý Jack Molby sám vyhledal Adrianu, aby jí domů přinesl květiny. Fakt je, že ze zdvořilostní návštěvy se vyklubalo podivné přátelství. Podle Peterse se Adriana Flatchová stala zpvědnicí Jacka Molbyho. I patnáctileté srdce se tedy musí vymluvit.
„Trochu jsme na ni zatlačili,“ vypráví Peters. „Přesvědčili jsme ji, že Jack musí přibrzdit, jinak to odnesou všichni kolem. Jí se to rozleželo a udělala si ženskej plán.“ Což byla patrně nejchybnější bitva celé války. Ten plán rozhodně způsobil nebo urychlil hrůzu, která bezprostředně následovala. Představte si únorový večer. Jack Molby přichází na kus řeči s kamarádkou Adrianou, osobní stráž si odskočí do hospůdky o dva bloky dál. Adriana je ženská Jackova gusta – to nejdůležitější řekne rovnou, hned a bez kliček. Oznámí mu, že Jack jí vyžvanil příliš. Ona ví, že riskuje, dobře ví, že Jack mívá občas u sebe zbraň, ale spoléhá na jeho přátelství. Chvíle napětí. Jackovy oči kloužou po tom obličeji. Pak se v nich objeví jakoby slzy. Uteče jako malý kluk, uteče i svým strážcům, svým rodičům a dva dny o něm nic nevědí ani lidé z jeho gangu. Šokovana Adriana netuší, že Jack právě ztratil přítelkini.
Jestliže celý tento příběh vyprávím s jisou nechutí, na jednu kapitolu jsem se těšil ještě míň. Ta právě začíná. Jackovi se celý podraz rozleží v hlavě, z ničeho nic se vynoří a on, který jen jednou nebo dvakrát v životě fyzicky trpěl, rozpoutá bestiální běsnění. Jsou odchyceni dva z vedení Folk Devils a pak jim jsou ševcovským kladivem vytlučeny zuby. Ten scénář se opakuje později u čtyř dalších případů. Jiným obětem je neznámými maskovanými mladíky stahována kůže z prstů na rukou. Jsou přepadávány dívky, neznámí lidé je stříhají do hola, svlékají do naha a pomalovávají terpentýnem a barvami. Nikde žádný mrtvý, všude kolem jen desítky zraňovaných. Žádnému z napadených není méně než dvacet let.
Jack Molby v té době pracuje na zahradě svých rodičů, studuje se skvělým prospěchem a občas dál navštěvuje Adrianu Flatchovou. Poněkud chladně se usmířili a kromě toho Jack chodí za jejím pětiletým synem, který si Jacka oblíbil. Nosí mu občas hračky a slibuje, že jednou ho vezme na fotbal. Říká se o něm, že celý problém kolem něj a Adriany je čistě erotického rázu, že s ní „tento“, jak se s příznačnou komplikovaností vyjádří Peters. Podle důvěryhodnějších zpráv však jejich vztah nepřekročí hranici mnoha slov, kafí a hamburgerů.
Molby dokončuje plány, jak přímo na stadionech terorizovat usedlé muže z hlavních tribun. Nakonec dokonce vypracuje plán, jak na stadionu střílet, aniž by to bylo riskantnější než mávat klubovou vlajkou. Akce „Fotřík“ je hotova uprostřed jara 1989. Molbyho situace je docela jiná, než když před půl rokem jeho lidé tloukli Folk Devils přes sanice. My si to uvědomujeme až nyní, on to jistě věděl předem. Dostává se na jinou frontu. Už proti sobě nemá liverpoolskou policii, ale vlády civilizovaného světa, jejich armády, policii, soudy, protiteroristická komanda, instituce, ideologie, masmedia, veřejné mínění, davy…To chtěl. Proč, k čertu? Navazuje v této době styky s několika zahraničními gangy podobného ražení. Ze Španělska přicházejí poplašné zprávy o teroru, který páchají na lidech bez rozdílu viny či neviny teenageři. A protože život je také paradoxní, jeho krycí a falešné heslo DO SMRTI ZÁKAZ VSTUPU se stane symbolem. Objevuje se na taškách a penálech liverpoolských školáků. Televize se o tom zmiňuje v jedenáctisekundovém šotu, což stačí, aby se v polovině Anglie objevily ze dne na den na klukovských keckách, taškách a čepicích tisíce nápisů – DO SMRTI ZÁKAZ VSTUPU.
Molby má starosti. Toho rána mu tři nebo čtyři spolupracovníci oznámí, že už nemají náladu, už nemají čas, už nemají vztek. „Padejte fotříci,“ odepíše je zatím potichu. Zajisté, patnáct není nikomu věčně, s tím zatím nepočítal. Pak jede na fotbal. Na fotbal pořád chodí, aby poznal, co to v lidech je. Co to tam je. Hraje se semifinále anglického poháru Liverpool – Nottingham. Jsme v Sheffieldu. Stane se, co se stane. Dav lidí umačká dav jiných lidí, drtí je o ocelové konstrukce až kosti praskají. Pitomá smrt. Peters k tomu o měsíc později poznamená: „Ty jeho smrkáči ho nakonec sami udupali. To je symbolický, ne? Škoda, mohl vyrůst v našeho dobrýho chlapce.“
Většina umačkaných z ochozu v Sheffieldu byly sotva odrostlé děti. Patnáctiletí. Byli menší a slabší, nedokázali vzdorovat tlaku starších chlapců a mužů. V zápase o život s nimi patnáctiletí prohráli.
Konec.